čtenářský deníček

Pastičky rozumu

12. května 2017 v 14:39 | Máša

Povídkovou knihu Pastičky rozumu napsala Jana Moravcová.

Informace z přebalu
Už název knížky napovídá, že jde o příběhy, které čtenáře vtáhnou do hry, kde tušení ruku v ruce s logikou a poodhaleným tajemstvím kráčí po hranici mezi rozdílnými světy. Mezi světy spravedlnosti a zločinu, vlídnosti a zákeřné škodolibosti, zemité jistoty a nabízených úniků do hájemství fantazie. Pastičky rozumu - nejen ty, které se skrývají v krátkých prózách této knížky - číhají v každodenním životě na každého z nás. A všichni se tak vlastně pohybujeme v "krajinách tušení", kam nás povídky zvou... Jen o tom leckdy nevíme.

Já jen dodám, že se tyhle krátké povídky celkem dobře čtou, u té první, podle které nese kniha název jsem byla tak trochu na vážkách, ale jo, nakonec jsem během tří večerů dočetla všechny povídky.

Sestra - Rosamund Luptonová

29. dubna 2017 v 8:58 | Máša
Na přední stránce obalu knihy stojí toto od Daily Mail - "Strhující od první stránky, fantasticky promyšlené, dojemné k slzám.

Pomyslela jsem si, že se v poslední době každá kniha vychvaluje, a já to potom vidím jinak. Skutečnost je však taková, že mě opravdu psychologický, detektivně laděný román Sestra chytl už na první stránce.

Beatrice se odstěhovala do New Yorku, zbytek její rodiny - maminka a sestra Tess žijí v Londýně. Beatrice se má brzy vdávat, ale když jí jednoho dne zavolá matka a třesoucím se hlasem jí oznámí, že se pohřešuje Tess, neváhá ani okamžik a sedá do letadla.

Po příletu se Bee nastěhuje do sestřina bytu, a po pár dnech se dovídá strašnou pravdu, a trochu k tomu odhalení i sama svým pátráním přispěla. Tessino tělo bylo po několika dnech nalezeno na jednom veřejném záchodku v Hyde Parku. Příčina smrti - vykrvácení, protože Tess měla pořezaná zápěstí.

Policie vyloučila cizí zavinění, prý se jedná o sebevraždu, protože Tess dva dny před smrtí porodila a její syn Xavier záhy po porodu zemřel. Policie i Tessin psychiatr soudí, že šlo o poporodní depresi a úmrtí děcka k Tessinu zhroucení ještě přispělo. Přesto je Betatrice přesvědčená, že Tess by nikdy, za žádných okolností svůj život sama neukončila. To jí přimělo pátrat na vlastní pěst.

Kniha je tak zvláštně propracovaná, Betatrice píše dopis své mrtvé sestře Tess, protože si klade za vinu, že když jí Tess nejvíc potřebovala, nebyla jí nablízku. Chvílemi popisuje Beatrice své sezení s laskavým panem Wrightem, kterému diktuje jak pokračovalo její pátrání. Chvílemi jsme jakoby v realitě.

Napínavé opravdu až do poslední stránky, já při čtění zrovna tak, jako Betatrice začala podezírat úplně každého, jen laskavého pana Wrighta ne. Jak to s panem Wrightem vlastně bylo se můžeme dočíst až téměř na samém konci.

Od Tesina domácího, pana Amiase se Betatrice dozvěděla, jak je to se zpěvěm ptáků. Nejdřív začínají kosi, po nich červenky, střízlíci, pěnkavy, lejsci, drozdi a teprve nakonec slavíci. Myslím, že i já si to budu pamatovat.

Líbilo se mi, jak se Beatrice během svého pátrání změnila, z tak trochu snobské paničky, která nad lecčíms ohrnovala nos a kupovala si jen značkové oblečení se stala citlivou mladou ženou. Starala se o sestřinu zahrádku, a i když vypadal ten malý dvorek pustý, a všechny rostlinky i keře suché, tak každý den Bee chodila neúnavně s konví a to sestřino místečko zalévala.
Od začátku soudila, že je to sice práce marná, naprosto zbytečná, ale byla přesvědčena, že by její sestra Tess měla radost. Snad můžu prozradit, že ke konci příběhu se ty suché větvičky začaly zelenat, Tessina zahrádka se vrátila k životu a ještě mi udělalo radost, že se nakonec Beatrice rozhodla v Tessině bytě zůstat a starat. Chtěla dostudovat a postarat se i o Tessina kocoura Pudinka. Sice se jí rozpadl vztah, ale během pátrání beatrice zjistila, že Todd stejně nebyl pro ní ten pravý.

Silueta Christina Larson

14. dubna 2017 v 16:42 | baculka
Další přečtená detektivka, jak jinak u mne, že? Momentálně čtu hlavně detektivky.

Příběh má dvě linie, jedna je o surové vraždě mladičké, sotva patnáctileté dívky, kterou najde muž loučící se se svobodou v podzemních chodbách Rosenludského kanálu.

Podezřelý muž se na chvíli od svých kamarádů odpojil, a následně v chodbách zabloudil.
Při hledání východu z podzemí našel zavražděnou dívku.

Byl to hrůzný nález, dívka měla v obličeji i po těle spoustu podlitin a mezi nohy jí vrah strčil lahev od piva, navíc se zjistilo, že byla po surovém bití utopená.

Druhá linie je popsaná na přebalu knihy.
A i když čtenář ví od samého začátku, že komisařka Ingrid Bergmanová je bez viny, i když víme, kdo se jí pokoušel zdiskreditovat, tak je kniha napínavá jako kšandy a čte se jedním dechem. Měla jsem problém knihu před spaním zavřít, což se mi zase tak často nestává.

Upoutávka z přebalu
Ingrid po návratu z povánoční dovolené v Thajsku zjistí, že alarm v jejím domě se během noci pětkrát zaktivoval. Vzhledem k tomu, že se jí z domu zdánlivě nic neztratilo, snaží se ji hlídací agentura přesvědčit, že došlo jen k chybě přístroje. Když se pak začnou její otisky prstů objevovat v souvislosti s různými případy, nezbývá jí nic jiného než utéct a skrývat se.
Vnitřní policejní inspekce zatím terorizuje všechny její kolegy, aby jí nikdo z nich nemohl pomoci, a okamžitě zaplaví média jejími fotografiemi. Kolegové přesto nevěří, že se Ingrid něčeho kriminálního dopustila - především i proto ne, že veškeré důkazy proti ní vypadají až podezřele dokonale…

Vražda bez oběti

3. dubna 2017 v 13:44 | baculka
Dvacet kriminálních povídek nás zavádí do nejrůznějších prostředí a odhaluje různé podoby lidských vztahů, vášně a touhy, které doutnají pod povrchem a nakonec vedou ke zločinu, jehož motivy bývají někdy velmi podivné a občas i naprosto malicherné. Tolik informace z přebalu knížky od spisovatelky Zory Berákové.

No, co k tomu říct, tohle byla první knížka od zmíněné autorky. Dočetla jsem až do konce, i když přímo odvázaná jsem z těch povídek nebyla, ale zase je to něco jiného.

Dvacet detektivních případů, dvacet podivuhodných lidských příběhů, někdy jsem věděla už od samého začátku, jak to asi dopadne, a kdo je vrah, jindy to bylo i tak trošku překvapení.

Dobré na tom je, že jsem si zase po delší době přečetla české detektivní povídky. Dávkovala jsem si je před spaním, každý večer jednu.

Útěk do samoty

22. března 2017 v 9:24 | baculka
Anotace z přebalu knížky
Krásná Denisa žije jen pro svého syna, a když po matčině smrti zdědí starý dům se zahradou na kraji
poklidného městečka, rozhodne se natrvalo odstěhovat z Atlanty. Práci učitelky beztak opustila a přátele ztratila, protože věnuje veškerý čas synovi. Kyle totiž potřebuje mimořádnou péči; ve svých pěti letech nedokáže pořádně mluvit a odborníci nad jeho poruchou bezradně krčí rameny. Prostředí Edentonu neprovdané ženě prospívá, i chlapec se tu postupně začleňuje mezi vrstevníky. Jednoho dne ale za bouřky dostane Denisino auto smyk. K havárii přijíždí dobrovolný hasič Taylor McAden; ještě netuší, že tato
záchranná akce je jiná než ostatní a bude od něj vyžadovat mnohem víc než odvahu a neohroženost…


Útěk do samoty od Nicholase Sparkse mě moc nebral. Nemám ráda zdlouhavé a naprosto nepodstatné vyprávění a takovými místy se kniha jen hemží. Rovněž skoro na každé stránce nalezneme ono dnes tak módní a hodně protěžované archaické slůvko "nicméně", je zvláštní, že některé knihy se bez toho slova obejdou. Nevím, jestli překladatel může nicméně nahradit jiným a srozumitelnějším slovem, nebo jestli autor knihy na tom slovíčku trvá, netuším jak to je, ale tohle slovo se v naší rodině z principu nepoužívá.

Hlavní hrdinka si každou chvíli prohrabuje vlasy a protáči oči v sloup. Nevím, někomu to přijde třeba normální, ale já už jsem pak zvlášť na to protáčení očí byla až alergická. Přesto jsem knihu dočetla, chtěla jsem vědět, jak ten příběh nakonec dopadne. Konec měl docela spád a v diskuzi jsem se zase usvědčila v tom, že se se všemi čtenáři naprosto rozcházím, oni četli jedím dechem a u mne tomu tak nebylo.


A malá ukázka toho, co mi na knížce vadí, zdlouhavé popisování nezáživných pasáží. V dnešní době je tak zoufale málo času a číst přes půl knihy nesmysly o tom, jaké měl hrdina knoflíky, boty, z jakého materiálu byla kabelka, či boty, jakou značku měly hodinky a pod. mi přijde absurdní.

Z obývacího pokoje slyšel hrát televizi; baseballový zápas, který poslouchal včera zvečera, vystřídaly regionální zprávy.

Odhodil klíčky na kuchyňskou linku, přetáhl si přes hlavu košili a odnesl ji do kumbálku vedle kuchyně, kde měl sušičku a pračku. Nadzvedl víko a hodil košili dovnitř. Vyzul si boty, a přikopl je ke stěně. Kalhoty, ponožky a spodní prádlo putovaly za košilí, navrch nasypal prášek. Jakmile zapnul pračku, sebral z horní police složený ručník, odkráčel do koupelny a dal si rychlou horkou sprchu, aby smyl poloslanou vodu z těla. Nakonec si chvatně vykartáčoval vlasy a než vklouzl do postele, prošel celým domem a všechno povypínal.

Zmizelá

8. března 2017 v 9:13 | baculka
Zmizelá autor Gillian Flynn

Zhruba týden mi trvalo, než jsem přečetla 200 stránek, pořádně mě to prostě nechytalo, ten pomalý rozjezd mi nesedl a když jsem měla možnost včera vidět filmové zpracování, už se nesnažím knihu dočíst. Možná je to chyba, já nevím, ale film se mi líbil, právě asi i díky tomu, že jsem těch 520 stránek nedočetla.

Chvílemi jsem si říkala, jak je Nick fantastický chlap, o pár stránek dál mě napadlo, že to je možná pěkný vychcánek, kterému jde jen o peníze, když se objevila Nickova mladičká milenka, říkala jsem si, že je to pěkný hajzl a tak se ve mně názory na hlavního hrdinu střídaly.

Neříkám, že je kniha špatně napsaná, to rozhodně ne, ale mně to knižně nějak nesedlo. Brejlila bych do těch stránek snad měsíc. Film byl myslím hodně povedený a ten konec mi skoro vyrazil dech.

Život po tobě

23. února 2017 v 7:19 | baculka
Chtělo by se napsat, že Život po tobě jsem přečetla jedním dechem, ale tak to nebylo. Záměrně jsem text nehltala, abych si ho patřičně užívala.

První kniha Než jsem tě poznala se mi moc líbila, dokonce se mi líbil i film. No a tenhle na první knihu navazující román se mi taky líbil. Začíná osmnáct měsíců po asistované smrti Willie Traynora.

Mám pocit, že mi zrovna tahle knížka hodně dala, i když místy je až dost depresivní, ale to už k životu zkrátka patří.

Už zpočátku bylo jasné, že život Louisy opět nebude procházka růžovou zahradou.

Zřítila se totiž v opilosti ze střechy u bytu, který si za peníze Willieho Traynora koupila, a rozmlátila se jaksepatří, snad nejvíc to odnesl její kyčel.

Když Louisu vezl záchranář Sam do nemocnice, už v té chvíli jsem byla do knížky jak se říká zažraná.
Potom se na scéně objevila Lily, šestnáctiletá a dost nezvladatelná dcera Willa Traynora, o které doposud nikdo neměl ani zdání, že vůbec existuje a děj dostával postupně spád.

Zároveň se vyvíjelo něco moc hezkého mezi Louisou a Samem, jenže Louisa se bála navázat nový vztah, jednak proto, že vnitřně cítila, že by tím mohla mrtvého Willieho zradit, a později si zase říkala, že už nechce nikdy o nikoho, koho miluje přijít, protože by jí to už totálně zničilo a záchranář Sam Fielding byl prakticky každý den v nebezpečí.

Jak to všechno bylo dál, to nebudu prozrazovat, nemůžu ani vybrat úryvek, který by se mi úplně nejvíc líbil, nešlo by to, protože takový úryvek zkrátka není, musela bych opsat celý román.

Sestra a sestřička

10. února 2017 v 14:29 | baculka
V knize Magdy VáNové se rozvíjí opravdu bohatý děj, tak to stojí na přebalu, ale nikdy, ani ve snu by mne snad nenapadlo, že nějaký děj může být tak bohatý a tak rozkošatělý a překombinovaný.

Dál se na přebalu píše Sestra a sestřička se rozvíjí v dějově bohatý a napínavý příběh dvou sester. Když bylo starší Haně jedenáct let, pořídili si rodiče jako záchranný pás svého rozpadávajícího se vztahu Ester, ale ani tím se jim manželství vylepšit nepodařilo.

Divoká Ester, která si odmalička uměla vynucovat pozornost dospělých, starší sestru často otravovala.

Snad právě proto se Hana bezmezně zamilovala do Dominika, který jí však cynicky podvedl a využil k vlastnímu obohacení. Vztah sestry a sestřičky se změní až v době, kdy do života dospělé Ester vstoupí stejný muž - Dominik.
V následujících dramatických událostech, které vedou k překvapujícím rozuzlením, sehraje důležitou roli Hanin dlouholetý snoubenec i temná Dominikova minulost. Tehdy se vztah Ester a Hany ještě víc zkomplikuje, ale pouto, které mezi nimi vždycky existovalo, je natolik silné, že přes všechny neshody, životní klopýtnutí i cílené podrazy k sobě znovu naleznou cestu a v nejobtížnějších životních situacích si dokážou pomoci.

I když na můj vkus byla kniha nabitá pro mne zcela zbytečnými informacemi např. o tom, z čeho se skládaly různé parfémy, nebo jaké zrovna letělo rafinované líčení a účesy, zkrátka co frčelo před téměř třinácti lety, přesto byla kniha opravdu napínavá.

Mně se zdálo, že ten závěr knihy je udělaný tak, že čtenář může být, co se týče jedné věci na pochybách, kdopak ví, jestli zůstala vrátka do příběhu záměrně malilinko nedovřená, a nebo je to jen můj pocit.

Bezpečný přístav

29. ledna 2017 v 15:05 | baculka
Bezpečný přístav od Nicholase Sparkse, je podle mne romanticko-psychologický román, jehož zakončení je řekla bych až mysteriózní. Takový konec jsem nečekala a dodal myslím knížce ten správný šmrnc.

Já si početla, chvílemi jsem se nemohla odtrhnout, a i když má knížka 300 stránek, přečetla jsem jí nebudu psát jedním dechem, ale za tři večery.

Bezpečný přístav vyšel též jako film, hodnocení na čsfd to má příšerné, ale já už vím, že se většinou s hodnocením neztotožňuji, navíc film jsem zatím neviděla.

Za mne bych akorát vytkla že se některé pasáže opakují až příliš často, hlavně ty, ve kterých vystupuje Kevin, ale to byl asi záměr Nicholase Sparkse.

Do Southportu, ospalého jižanského městečka se přestěhuje krásná, ale plachá Katie. Práci si najde v jedné místní restauraci a ačkoliv se z počátku bránila navázat jakýkoliv vztah, záhy se seznamuje se svou zvláštní, sympatickou sousedkou Jo. Katie totiž bydlí na konci městečka, kde si pronajala jednu ze dvou chatiček. Brzy se právě do druhé chaty Jo přistěhuje a z obou mladých žen se stávají kamarádky.

Jo nějak intuitivně vycítí, že se Katie před někým ukrývá, že do Southportu před někým utekla. Brzy se Katie ač, zprvu nechtěla, své kamarádce s tajemstvím svěří. Utíká před svým manželem Kevinem, ze kterého se po svatbě vyklubal nebezpečný psychopat, a jeho brutální útoky na Katie se neustále stupňovaly.

Do místního obchodu v Southportu, kam Katie chodí pěšky nakupovat jí to táhne čím dál víc, záhy zjišťuje, že mladému vdovci Alexovi který obchod vede není lhostejná a když Alex vidí, že tahá veškeré nákupy v taškách, věnuje jí kolo, na kterém jezdívala jeho manželka Carly. Časem se do sebe oba mladí lidé zamilují, i když se vzahu s Alexem Katie bránila, nakonec k sobě našli cestu a Katie si zamilovala nejen Alexe, ale i jeho dvě děti.

A tehdy se Jo začne ještě víc zajímat o Katiein vztah s Alexem a vždycky prohodí, že je to hlavně proto, že sama nemá žádný vztah, takže se z Katie snaží vytáhnout i pikantní detajly. Nezapomene však nikdy dodat, že je Alex velice slušný člověk a pokud to s ním Katie nemyslí upřímně, ať ho radši nechá být, protože trápení si užil ažaž.

Víc asi prozrazovat není potřeba. Kniha je napínavá až do konce.

Sedmilhářky

20. ledna 2017 v 7:22 | baculka
Sedmilhářky Liane Moriarty

Na oblu stojí toto
Jane je hloubavá, do sebe uzavřená šedá myška a v životě to vůbec nemá jednoduché, protože sama vychovává pětiletého syna. A ten se teď navíc začal ptát po svém tátovi.

Madeline je velká parádnice a přitom neřízená střela. Momentálně jí ztrpčuje život její exmanžel: po letech si zničehonic vzpomněl, že by se mohl taky podílet na výchově jejich společné dcery.

Celeste je věčně zasněná, poněkud vynervovaná místní kráska. Co ji ale může trápit, když má tak hodného, hříšně bohatého manžela a přepychový dům? Snad jen ta jejich dvojčata jsou občas na zabití.

Každá z nich je úplně jiná, a přesto jsou nejlepší kamarádky. Jsou však k sobě skutečně upřímné? Vždyť i drobné lži a polopravdy můžou časem vyústit v obrovskou tragédii.

Myslím si něco jiného, někdy je strašně těžké jít s pravdou ven a být ve všem a za všech okolností upřímný. Například Celeste a její manžel Perry působí navenek jako ukázkový manželský pár. Dva krásní milující se lidé. Perry se chová ke své manželce na veřejnosti galantně, a protože je bohatý rozmazluje jí a Celeste má vše, po čem ani netouží. Jak může jít Celeste s pravdou ven, když se občas projevuje u Perryho násilnická, až úchylná povaha a doma jí mlátí?? Dokonce to dojde mezi nimi tak daleko, že se intervaly mezi bitím zkracují a nabírají na intenzitě, a Celeste začíná mít strach o svůj život. Při posledním napadení měla namále a další by nemusela přežít.

Jane je svobodná matka, za jejím otěhotněním stojí taktéž násilník. Vyrazila si jeden večer s kamarádkou, aby přišla po rozchodu s chlapcem, kterého milovala na jiné myšlenky. Byla ochotna vyzkoušet i nezávazný sex, protože jeden nikdy neví, jestli se z toho potom nevyvine dlouhodobý vztah. Jenže z okouzlujícího a příjemného partnera se na hotelovém pokoji vyklubal násilník, hrubián a úchylák.
Jane na to přišla pozdě, nedalo se tomu téměř brutálnímu znásilnění zabránit. Navíc jí úchylák během sexu šeptá do ucha tolik hnusných zvráceností, dokonce jí řekne že je odporná, hnusná, tlustá a má zkažený dech. Nic z toho není pravda, ale Jane má i po šesti letech trauma. Naprosto ztratila sebevědomí. Strká si do pusy jednu žvýkačku za druhou a z pěkné dívky se stala málem anorektička.
Jak má odpovědět na všetečné otázky ohledně Ziggiho otce kamarádkám, když pravdu nezná ani její maminka?

Přesto chce Jane svého syna ukázat jeho otci, chce cítit zkrátka takové malé zadostiučinění. Vzpomíná si, že onen večer zahlédla v hotelovém pokoji inzerát na prodej domu s výhledem na moře a na její otázku onen muž odpověděl, že uvažuje o koupi toho domu a tak dostane Jane nápad, že se do poklidného městečka u moře přestěhují. Třeba tam onoho člověka potká.
Po přestěhování hned první seznamovací den v nové školce se Jane dovídá, že její syn šikanoval spolužačku, že jí škrtil. A protože si tímhle sama prošla od Ziggiho otce, začne jí v hlavě hlodat maličký červíček.
Jane sice svému synovi věří, když říká, že on to neudělal, ale to jedno procento nedůvěry tam chvílemi naskakuje. I proto svého syna objedná na psychologické vyšetření.
Nakonec se ale Madeline i Celeste částečně svěří. Dál nebudu nic prozrazovat, a kdo Sedmilhářky nečetl, tomu je můžu vřele doporučit.
Román je velice zajímavý i tím, že se vlastně od začátku ví, že se stalo neštěstí, jen se neví komu a kdo za tím stojí.

Opět jsem se od románu nemohla odtrhnout a všechno muselo jít stranou.
 
 

Reklama